STÖMB – From Nihil

Francouzský kvartet STÖMB, který můžeme označit jako progresivní a instrumentální post-djent, jsou pravým příkladem umělců, kteří si dávají do puntíku záležet na celistvosti tvorby. Jejich nové konceptuální album „From Nihil“ je výsledek promyšleného snažení a šperkování detailů k maximálnímu wow-efektu všech potenciálních posluchačů. Důležitý je nejen samotný zvuk, ale také vizuální stránka alba, videa a celého projektu, protože přesně tak bere kapela každé album: jako projekt.

Tento, v pořadí druhý projekt, se věnuje procesu tvoření a destrukce, chcete-li, cyklu života a smrti, a bezbřehé nicotě vesmíru stojící mimo lidský koncept času – a tím pádem i mimo naše křehké a zbytečné emoce.

Poprvé, když jsem si album poslechla, vyřinulo se na mě tolik vjemů, zvukových vrstev, elektroniky a rytmů, že jsem potřebovala dýchat a po pár minutách jsem si dala krátkou pauzu. Znělo to, jako hodně nemocní TESSERACT bez vokálu, kde jediným lidským hlasem, který se z nahrávky ozýval, byl nářek ženy. Cítila jsem nevolnost, stísněnost, odlidštění a paralýzu. Čím víc album pokračovalo, gradovalo a zrálo, poté se umírnilo a vyvolalo i křehčejší emoce, a nakonec epicky vyvrcholilo. A nyní jsem si jistá, že před vámi stojí jedna z nejoriginálnějších a nejlepších instrumentálních desek tohoto roku. Poslechů jsem absolvovala mnoho a doporučuji to i vám. Je to jako koukat do otevřené zlomeniny na vlastním těle a těšit se leskem tukových buněk smíšených s krví – zkrátka něco bolestně šíleného, ale zároveň esteticky, v našem případě sluchově, imponujícího.

Otevírající skladba „Dimension Zero“ mi způsobila prvotní šok dosti nepříjemným táhlým zvukem. Nevěděla jsem, co po něm bude následovat a chvilku jsem hádala mezi variantami, než vlastně přišlo od všeho trochu. Djent-corový nářez se po chvíli uklidnil a přestal působit tak natlakovaně. V ten moment se rozvinula hudba a jemnější variace na téma: „nemocný, technický, umělý, neuchopitelný“. V páté minutě se hudba přehoupla za val, kde jsem vážně uvažovala nad možným spojením s TESSERACTy (tato možnost byla vyvrácena), a v tu chvíli jsem si jejich drsnější souzvuky, maladické melodie a zajímavé kytarové vyhrávky zamilovala.

STÖMB prokazují výbornou sehranost baskytary se dvěma elektrickými kytarami. Co skladba, to nově otevřené dveře do jiné dimenze, ovšem všechny vykazují známky velmi vyspělého technického progu, se zkušenou hrou bubeníka Toma Gadonna k dobru.

Z rychlých kompozic následoval přesun k pomalejšímu kusu a působivým melodiím ve „Void Divine“. To je právě ta skladba, kde mezi temné, uzemněné kytary vyplouvá drásající nářek ženy. Jenže ten nepřichází hned, ale až poté, co maximálně zasněně proplujete skrze kytarové linky a začnete prožívat melodické pasáže. V ten moment přijde ticho, zničující prázdno a prudká změna nálady skladby. Všechno je špatně, vše je mrtvé, pomíjivé, nezvratné. Tato skladba je ve své druhé části jako procházka strašidelným opuštěným domem, kde byla dříve spáchána brutální vražda. Melancholická dohra mě zanechala v neznámém prostředí, ze kterého čišel chlad.

To už si mě ale přehodily skladby ve svých rukou a já hned zčerstva dostala ránu do hlavy a do žeber od „Extrasensory“, která si mě přehodila přes rameno a jala se mě nato operovat na nemocničním stole bez anestezie. industriální zvuk společně s djentem kytar ťal do živého a místo, aby mi energie docházela, naopak začala přibývat. Nemohla jsem si pomoct, ale jako by technicky zdokonalovali mé tělo a měnili mou mysl k vyšší výkonnosti. Vytvoření super člověka možná není takovým sci-fi, jak si myslíme.

Vylepšená, nabuzená a tak trochu vykopnutá do další dimenze, se seznamuji s nadcházející „Ephemeral“. Ta funguje jako velká promítací plocha prázdného kina, kam usedám a sleduji děsivě pravdivý snímek o tom, že bez vývoje existence zaniká. Buď se adaptuješ na nové podmínky změn, nebo vymřeš. Stačí zrnko písku a věci se dají do pohybu. Hustě propletenou sítí částic projede impuls, který může znamenat život, ale také smrt. Vše je spojené se vším. A stejně jako jsem já byla stvořena z částic někoho a něčeho jiného, tak i já budu jednou hnojivem pro další vlnu existence. Každému znovuzrození přechází smrt. K této skladbě vzniklo velmi působivé video pohrávající si s dynamikou a elegantním a věčným kontrastem černé a bílé.

Nejklidnější skladbou alba je melancholická ukolébavka „The Hologram“. Čas letargicky plyne, utíkají léta, utíkají zimy… Kytary zde mají nejjemnější zvuk a ani djentová pasáž nezní tak ostře, jako v ostatních kusech. Mollové hudební téma uklidňuje proudící krev i tep, jenže rozhodně nevyvolává dojem bezpečí a ochrany. V poslední části dojde k nárůstu energie a probuzení z těchto vynucených mdlob.

Mystická, těžká a až katakombická skladba „Embrace the Nihil“ je zajímavým kouskem, nesoucím v sobě kus devadesátkového gothic-rocku, vlivu EBM a doomu. Jako by tvořila pár s písní „Lay Your Head to Rest“ od CULT OF LUNA. Skřípot a jemné vokální stopy v pozadí umocňují atmosféru. Ale to by nebyli STÖMB, kdyby se drželi jednoho výrazu po celou dobu skladby. Brzy unylost přerušila parádně nasekaná a drtivá pasáž kombinace bicích a kytar. Vše se dalo do pohybu. Kytarové sólo, hravé melodické linky a sklouzávání mezi tématy mě zde baví. Pořád je zde co objevovat. Cyklické riffy a výboje vytváří přesný vzorec a já nabývám dojmu, že vlastně podléháme předem dané rovnici a jejímu finálnímu řešení. A skladba se mění dál a dál, derivuje se tak dlouho, dokud z melodie nezbyde pouhá ozvěna tónu.

Sedmá „The Threshold“ je skvělým corovým nářezem. Tahle věc nepotřebuje vokály, aby byla působivá, je samostojná tak, jak je. S lehce orientálním tématem nás pomalu vtahuje do nesmírně energické hry a polyká nás rychlostí rozpínajícího se Vesmíru. Je krásná a elegantní, náladová a přesto brutální. Jedna z nejlepších skladeb celého alba a adept na nejlepší položku koncertního setlistu.

Další skvělé a neotřelé nápady obsahuje „Final Transmission“. Je naléhavá a úderná. Zajímavější, než hlavní melodie, jsou efekty a vedlejší melodické linky, ovšem kytarové sólo je rozhodně kvalitní. Ve své klidnější, až meditativní fázi, ukazuje krásu melancholie a minimalismu. Dlouho to ovšem nevydrží a jako bouře se opět spustí ve zběsilých řetězcích kytar a štiplavých zvukových efektů. Téma se mění, nabaluje se o další vrstvy a kompozice, přičemž dokonale pasuje a mění svůj tvar, vzhled, povrch i příchuť. Je to takový kytarový dezert pro fajnšmekry.

Druhou záležitostí, která se nejvíce dotýká industriální hudby, noise a sludge – „Through the Cosmic Depth“, v sobě nese příběh. A mě velmi baví nechat se jí provádět a být součástí toho Vesmíru, jaký mi představuje. Jak se mění, vytváří ideální core a death-metalové aranžmá, na které se dají vrstvit ženské i mužské vokály, ale vlastně je vůbec nepotřebují. Je dokonale výpravná a bohatá.

Poslední kapkou a fantasticky gradující závěrečnou skladbou je „Towards Deliverance“. Epická, lehce, industriální balada s dub-stepovým rytmem se rozvíjí postupně v drobných úponcích kytarových tónů, ovíjí se kolem mých emocí a působí až optimisticky. Když atypicky vstoupí rockově bluesová kytara a spustí své sólo, pro jednou opět cítím pevnou půdu pod nohama a vnímám světla koncertního sálu. Je to jako záblesk PORCUPINE TREE, potažmo Stevena Wilsona na strunách. A to už jsem zřejmě zpátky ve své dimenzi, své době a svém těle.

STÖMB dokázali zařídit parádní výpravný zážitek skrze Vesmír a tok času. Od depresivních pocitů přešli ke smíření, pochopení, uchopení možností a rozvíjení potenciálu v nové cesty a možnosti života. Skutečně krásné a hodnotné album.