POSTCARDS FROM ARKHAM – Øakvyl

Čtvrté studiové album havířovských POSTCARDS FROM ARKHAM přichází do vašich rukou jako balíček karet. Tak trochu tušíte přítomnost trumfů, ale nikdy nevíte, co si zrovna vytáhnete. Dobrovolně jsem se přihlásila k této hazardní hře, protože, kdo umí počítat, ten není překvapen. A já, v případě POSTCARDů, počítám vždy s postupkou ženoucí hru kupředu a několika esy v rukávech navíc.

Album „Øakvyl“ nezačíná mohutným nájezdem kytar, nezačíná symfonickým závojem ani pořádným rytmickým gestem. Probouzí se z hlubin a přichází v kombinaci s atypickými nástroji a souzvuky. Místo těžkých kytar a bicích pracuje se slovy a jemnými tóny mystické, transcendentální hudby. Krátký proslov je jediným delším a uceleným vokálním vyjádřením, které album nabízí, ale rozhodně ne jediným námětem k zamyšlení. Zaměřím se nyní na zvuk:

Ti, co znají brněnský Jeden kmen, již ví, odkud vítr vane a odkud kosti chřestí. Přínos hudebního citu a atmosféry, kterou Jeden kmen do písní POSTCARDS FROM ARKHAM přináší, je nesmírný. Ovšem, ty neznalé může hudba tohoto krátkého prologu přesunout v dojmech kamsi hluboko do hor, kde život a proces umírání a následné hniloby je ve vzájemné rovnováze ducha a hmoty, a kde dosahuje klidu a vyrovnanosti v hluboké meditaci a úctě k procesu cyklického tvoření a destrukci.

Mystické alikvótní zpěvy nám otevřou brány až na druhém konci světa, zcela mimo naši civilizaci, čas a rutinní stres. Jakmile projdeme branou z kamene a prachu, uvítá nás magická, vzývavá, snad trochu svádivá, ale hlavně rituální – v pořadí druhá a přesto otevírací píseň alba, „Yidhra“. Plíží se k nám pomalými klouzavými pohyby, jako chapadla monstra z oceánu, a když si uvědomíme, že nás má plně ve svých melodických spárech, je již příliš pozdě. Tempo zrychluje, dech dochází, krev teče, zem se hýbe…

„Yidhra“ se zdá v některých pasážích nad míru divoká oproti jiným kusům, a to se mi zamlouvá. Obsahuje navíc co do skladby neobvyklý vzorec, i když podpis POSTCARDů je nepřehlédnutelný. Hraje si s gradací, tichem i řízeným hlukem, a houpe nás na vlnách jako ztracený koráb. Myslím, že na úvod vybrali skutečně dobrý kus a za mě jde o jeden, ale ne jediný z vrcholů alba.

S příchodem třetí písně, „Mutual Distortion“ je totiž zcela jasné, že energie tomuto albu chybět nebude, a bude přesně dávkována dle tempa vyprávění a momentálního filozofického rozpoložení jednotlivých kousků. Třetí píseň dýchá a pulzuje plná rytmů. Chvilku se převaluje, pak zase spěchá o život, a jak přechází v mohutná crescenda do pořádného metalové fortissima, můžeme si konečně vychutnat pořádný black/deathový vokál, kterého je na albu bohůmžel pomálu, oproti hojně využívaného šepotu. Ale i ten zde má své správné místo a dotváří jemnou a křehkou atmosféru skladeb. U hudby POSTCARDů je totiž velmi těžké oddělit hudbu od textu a od obrazu. Ono je zcela zbytečné se o to byť jen pokoušet a stavit je vedle sebe samostatně. Všechny jmenované součásti na sebe navazují, doplňují kousek skládačky k celkovému vjemu a posouvají vyznění i obrazové vjemy daleko za časovou stopu písní.

Zasnění, ponoření do hloubky vesmíru nad námi i v hlubinách pod námi, se vrháme na další kousky, a to melodický, death metalový kousek „Spiritual Transcendence“ – ve stylu INSOMNIUM, a „Against Binding Gravity“, prog-rockový experiment posunutý za zažité hranice tvorby POSTCARDS FROM ARKHAM. Stylově nejvíc posouvá kluky mimo škatulku fantasy avantgardy a naopak zní velmi uceleně, dospěle a vyzrále. Nebýt kláves, tak ani tvorbu PFA netipuji.

Obě písně postupují v příjemném tempu a těží z uvolnění, které v posluchačích vyvolávají. Hmatatelně jejich pozornost přivazují k sobě a táhnou je za sebou do hlubin. To, co mě obzvlášť zaujalo, je vyváženost detailů jednotlivých nástrojů a jejich vzájemná provázanost. Zní to tak přirozeně a nenuceně! Díky tomu se skladby stávají zajímavými a neupadají jen ve strukturovaný melodický šum, jako to u některých, převážně akustických kapel bývá.
Na „Spiritual Transcendence“ se velmi těším na živý poslech. Tahle píseň je totiž živým důkazem toho, kam se POSTCARDi posunuli v posledních letech. I bez zapojení vokálů si drží stavbu, ve které bychom přítomnost vokálu očekávali. Vlastně je s podivem, že i když jej cítíme téměř hmatatelně, nikde reálně nezazní. To už opravdu paranoidně uvažuji, nakolik se má album odehrávat vně a nakolik uvnitř naší hlavy. Erichu Zanne, tak nějak to začíná?

„Lost Home“ je snivou baladou tuláků a dobrodruhů. Nebýt textu, je tak krásně pozitivní, ale pojďme se zaměřit spíše na výživný a rozporuplný rokec, který je hlavním jádrem písně. Jemné mihotání tónů kláves a akustické kytary na začátku je ještě vcelku romantika korespondující s obsahem textu. Ale jakmile píseň po druhé minutě přeskočí, rytmicky i výrazově, ocitám se někde v Americe u koní v kožených kalhotech a žvýkám stéblo slámy. Tady jsem se trochu od vytouženého severu vzdálila. Kytary zde odvádějí dobrou práci a přebírají hlavní dějovou linku. Ale stále skotačím u koníků v ohradě, nemůžu si pomoct.
Následující singl „Erich Zann Syndrome“ je příznačný špinavým a tíživým progem, tvrdým, metalovým groovem a melancholickým závojem v patách. Jak jsem se vyjádřila již dříve, jedná se o audiovizuální téma volně navazující na povídku od H. P. Lovecrafta. Metalová nálož opět bez milosti trápí repráky a je mírně návyková.

Pokud si pánové libují v kontrastech, pak je pochopitelné, že co kus na albu, to rozličná nálada. „Violet Suicide“ je krátká, kytarová, atmosférická mezihra. Lépe by mi seděla přesně mezi „Lost Home“ a „Erich Zann Syndrome“, jenže předchází až „Ten Steps Forward And Eleven Reasons To Go Back“, a ta je výrazově zase někde jinde, nadto má vlastní krátké nájezdové intro. Návaznost těchto dvou kousků je tedy zvláštní.

Nicméně, co se týče druhé zmíněné skladby, rockové a velice zpěvné aranžmá mi silně připomíná to lepší z finského rock/metalového mainstreemu. Není vrcholem alba, ale svým ztvárněním ani neurazí. Neopakuje se melodicky a přináší stále něco nového, například si hraje s výrazem bicích. Je to taková oddychovka odkazující na zvuk předchozích alb.

Poslední píseň je tekuté, post-rockové smíření. Je jako sklenka brandy před koncem světa, nebo jako poslední píseň končícího festivalu. Nikam se už s kytarami nežene, drží si svou linii mířící do středu paprsku světla, které přichází. A pak to přijde… Zcela nové obzory, nová mysl a nové vjemy. „Happily Never After“ završuje album v krásných harmoniích a jiskření ve strunách. Chcete víc, rozhodně chcete slyšet víc, ale tak nějak cítíte, že víc už nepřijde.
Nikdy.

Naštěstí pro nás jde pouze o konec jednoho alba, možná jedné kapitoly v životě POSTCARDS FROM ARKHAM, ale rozhodně ne celé existence této nadějné české kapely. A termín „kapela“ je zde skutečně na místě, protože pánové konečně ustálili své členy a ze studiového projektu přiznávají přirozený přerod v plnohodnotnou kapelu. My vítáme nového člena a bubeníka Jana Gajdoše za bicími a přejeme skvělou novou etapu v životě PfA!

Silnými stránkami alba „Øakvyl“ je zvuková harmonie, technická vyspělost, ale i skvělý mastering z dílny Jense Bogrena, který už má na svědomí spolupráci s takovými žánrově podobnými velikány, jako jsou OPETH, KATATONIA, nebo SWALLOW THE SUN.
Společně vykročili dopředu hned několika novými, ráznými kroky a představili nám nový zvuk, a to zase o jeden-dva levely výše. Těžko přitom kategorizovat, protože současný zvuk POSTCARDů se přelívá mezi post-rockem, prog-metalem, fantasy avantgardou i atmosférickým rockem. A to je vlastně skvělé! Pořád slyšíme něco nového a pořád to jsou oni! Navíc v nádherném designu s artworkem od KKD Trooper (Jakuba Gajdošíka), který vám sbírku dojmů z alba doplní o pár navíc, a to chcete!