CULT OF LUNA – A Dawn To Fear

Postmetalový korunovační klenot roku 2019 je konečně na světě! CULT OF LUNA vyvrhli na mdlé světlo podzimního svitu Měsíce plod své intuitivní a tentokrát předem konceptuálně nepromyšlené práce: „A Dawn To Fear“.

S minimalistickým obalem a lehce minimalistickým pojetím hudby zahalené v jedinečné atmosféře, nekompromisně podepsané vývojem dnešního doomu, postrocku a potažmo i melodického severského death metalu, otevírá posluchačům brány podzimní melancholie dokořán. Výsledek je natolik perfektní, že můžeme hovořit o jednom z nejlepších a nejhlubších záseků do historie jejich nahrávek. I když někoho může zamrzet, že se na albu tentokrát neobjeví jemný hlas zpěvačky Julie Christmas, a ani jiný ženský doprovodný vokál, věřte mi, když vám prozradím, že zpěvák lomeno kytarista Johannes Persson je více než přesvědčivý ve svém projevu, a to hned ve vícero hlasových polohách.

Mimochodem, právě J. Persson se ke dvěma týdnům v nahrávacím studiu vyjádřil tak, že CULT OF LUNA ví přesně, jak právě nyní zacházet se svým časem a zvukem. Obojí si mohou fanoušci vychutnat v rámci právě startujícího podzimního turné napříč Evropou.
V čem tkví jedinečnost celého alba? Narovinu: není to rychlá nahrávka, neobsahuje refrény, které by zpívaly davy na koncertech, kytarové riffy nejsou nijak fantastické a dechberoucí. Klávesy, bicí a veškeré efekty jdou ruku v ruce v rovnováze s kytarami a vokály. Nic vyloženě nevybočuje a nic nám neláme vaz náhlou změnou tempa, tóniny nebo nálady. Přesto vytváří tak mohutný zvuk a svými texty otevírá filozofické debaty o životě, překonávání bolesti, cyklu smrti a znovuzrození, a také nezanikající naději, že válcuje letošní konkurenční alba svého žánru a alespoň za mě zatím zabírá první pozici v žebříčku top deseti alb podzimu 2019, potažmo celého roku. A stačilo prý „jen“ sednout ke stolu, napsat první verš a ostatní pak přišlo samo, přirozenou cestou umělcovy duše. I proto je deska tak uvěřitelná a hluboká.

Vše začíná plíživě skřípavý a neurčitý zvuk narůstajícího strachu, který kupředu žene baskytara. Brzy se přidávají el. kytary a hlas Johannese, a splývají spolu v dystopický obraz prostředí, ve kterém převládá tma, nejistota a chlad – to vše v podobě temné siluety muže, který stojí u našich dveří. Vzduch houstne nevyhnutelností budoucích rozhodnutí.

Jako by jezdci apokalypsy byli v pohybu. Hudba nemění své tempo a řád, rozpíjí se, jako inkoust. Klávesy vedou své ponuré jednoduché sólo v pozadí, než jej pevně uchopí hluboká melancholie kytary, a jako táhlý pláč sirény oplakává konec jednoho cyklu, jedné éry žití. Když dojde k tomuto melodickému zlomu a vrcholu písně, dostávám se k pocitu, že ten, kdo ohrožuje náš vnitřní prostor a kdo prošel našimi dveřmi, „The Silent Man“, aniž by jej cokoliv zastavilo, už byl dávno předtím dovnitř pozván tím, co je ukryté uvnitř každého z nás: nejhlubším strachem ze změn života, ze samoty a smrti.

V nejhlubší agónii, kdy slzy už nejsou ničím jiným, než zbytkem solného prachu, kdy ticho spolykalo slova a vše přebila jen touha hluboce spát a nabrat síly, přichází přirozený konec věcí. Pochod „Lay Your Head to Rest“ snad nejvíc z celého alba evokuje po zvukové stránce pohyb převozníkovy lodi, nebo možná pomalý, krouživý vír, který nás svou stálostí pohybu unáší a kolébá ke spánku. Ještě do poloviny písně by se dalo hovořit o pocitu bezpečí, který z monotónnosti vychází, ale pak přichází silný, až panický stres z toho, že něco má nad námi vyšší moc. Jednou stoupáme ke hvězdám a záříme, jindy klesáme hluboko do tmy, kde naše světlo hasne. Poslech připomíná jízdu na bizarním kolotoči. Roztrhané kousky melodie kytar, neustále popohánějí kolotoč k pohybu a před očima se místo barevných aut a koníků pohybují obrazy nemocničních kapaček, černých závojů, dlouhých kostnatých prstů a černého, byť zářivého nebe plného hvězd. A zatímco se náš dech hmatatelně zpomalil a uklidnil, jako končící jízda na kolotoči, někde uvnitř nás s posledními osamocenými tóny něco starého odešlo a něco nového se právě probudilo.

Následuje třetí píseň, podle které je pokřtěné celé album: „A Dawn To Fear“. Jedná se o postrockově/heavy znějící kousek, na jehož začátku vnímám mystiku FIELDS OF THE NEPHILIM a severskou ponurost SÓLSTAFIR, a to hlavně kvůli celkovému zemitému zvuku kytar a hluboce posazenému zpěvu. Opět jsou v hlavní roli táhlé, jednoduché melodie a jemné šimrání bicích, a samozřejmě postrockový vzlyk kytar, do kterého v šesté minutě vstoupí známý deathový skřek z hrdla Johannese. Hranicí toho, co bylo – tedy je mrtvé, a toho, co žije v nás právě teď, je pomyslný úsvit každého dne, každodenního vnitřního boje mezi „černou“ a „bílou“.

A i když už chápeme důležitost věčného cyklu znovuzrození, nesmíme zapomenout na tíživost nevyhnutelné noci přeměn, která přichází s velkou parádou a halí do tmy vše, co si dosud myslelo, že má pevnou půdu pod nohama. Basové mručení a periodické údery určují hlavní hudební scénu čtvrtého výjevu,„Nightwalkers“: řízeně podladěné kytary a nepříjemný souzvuk tónů kopíruje stísněnost sirén a vyvolávají neklid. Vše je ve znamení ohnivého živlu. Projednou má zase nad „bílou“ navrch „černá“. Je to podobné, jako sledovat vyprahlou a zároveň vyhořelou krajinu, v níž se dobrovolně dále zapalují náhodně přeživší postavy. Jednomu by z toho vyschlo v hrdle. Zvuk je hutný a s hlasitostí graduje. V kontrastu s celkově hluboce usazeným zvukem se vmísí kytarová linka, která opakuje melodické téma ve vyšších polohách, rozehrává jej a uceluje.

Skoro líně a doomově působí patnáctiminutová věc „Lights on the Hill“. Ještě stále neurčitě vnímáme barvy nastíněné scenérie a náš tep je pomalý, jako bychom nebyli zvyklí žít. Na obzoru se už ale něco děje a zvuk si pohrává s prvky sludge. Akustické provedení první části písně je temné a intimní. Co již známe ovšem brzy naruší pomalu se vkrádající jemné proužky různě barevných, vzájemně propletených melodií, a obraz polomrtvé krajiny si přivlastňuje naši pozornost, náš hněv, náš čas a naše střípky vůle věci měnit. Jsme hypnotizováni tím, jak nás píseň ovládá jako loutku a tahá za naše vnitřní provázky.
A paradoxně, místo zrychlení, přichází jen další zpomalení. Finále písně se ještě více natáhne – a to jsme si mysleli, že už předchozí písně byly rozteklé, jako hodiny Salvadora Dallího. Dle prvních ohlasů se jedná o jeden z několika vrcholů alba.

Unikátní zvuk CULT OF LUNA si zde hraje s prvky, které nacházíme u žánrově podobných The OCEAN, SÓLSTAFIR nebo SWALLOW THE SUN, či starého zvuku sólovek od IHSAHNa, a přesto přichází s takovou dávkou zvukové originality, s minimalismem v hlasovém vyjádření a s bombastickou a jedinečnou atmosférou každé z písní, že je velice lehké se jimi nechat pohltit a prožít si je jako jeden sen – jednu noční můru. Pokud si mohu dovolit osobní názor, „We Feel the End“ nesmíte vynechat. Oproti ostatním je to těžce romantická, ponurá a jednoduchá záležitost. Kdo má rád tvorbu islandských KONTINUUM, tohle je přesně ten druh energie, kterou v pořadí šestá skladba alba oplývá. Je něžná a hladí. Zatímco ostatní na vás útočily, tahle vás objímá a nabízí pochopení a domov pro vaši naději. Někde za všemi bariérami, které v sobě máme a které nás obklopují, je naše nejčistší jádro. A než nadejde soudný den a tma nás spolkne, znovu a znovu nás přirazí k zemi a my znovu a znovu povstaneme, nebo se o to alespoň pokusíme. Jestli jste se chtěli na albu dočkat nějakých pořádných sludge/death metalových vln, které napumpují novou krev do žil, tak tento příliv přichází u „Inland Rain“. Hlasitá, silná a pevně strukturovaná píseň, nese v duchu textu smíření a odkaz nové generaci, vlastními náhrobními kameny pokládá základní kameny budoucnosti. (Pro fanoušky knížek Roberta Holdstocka bych dodala, že tohle by byl skvělý soundtrack k Lesu Mytág).

V pořadí poslední a časově druhá nejnáročnější píseň alba: „The Fall“ nenápadně, jako epitaf celé desky, rozehrává hru zvukem na prázdno jedoucího gramofonu, kterým zároveň také končí. Zatímco většina nástrojů drží jeden tón, osamocená kytarová melodie s tamburínou metou cestu, na kterou brzy nastoupí o něco agresivnější kytary společně s temnými a naléhavými vokály. Zatímco zvuk klouže v řízených glizandech, děj písně se nabaluje do dalších vrstev. Následuje dlouhá pasáž, která slouží jako volný pád do tmy snění. (Zde je slyšet krásný detail ostrého sklouznutí po jedné ze strun). Z toho nás na chvíli opět vytrhne Johannes a jeho temné verše, ale následně opět upadáme do jednotvárných melodických vln, ve kterých se nic zásadního neděje. A to až do začátku dvanácté minuty, přesněji do velkého finále, v němž vrcholí emočně i hudebně celé album. Vstupujeme do záře světla na konci černého tunelu.