HANGING GARDEN – Into That Good Night

Když se rozevřou dlaně očekávající příchod něčeho nového, když se otevře nebe mezi mraky a po dlouhém a deštivém měsíci lze opět vidět hvězdy, když po letech stísňujícího chladu začnou tváře hřát a zbarví se do nachova, a když se po letech tenká ústa roztáhnou do úsměvu… Takovou atmosféru s sebou nese novinka od finských HANGING GARDEN s názvem „Into That Good Night“.

Možná i vy patříte k těm, co sledují technický i obsahový posun tohoto seskupení. A možná se shodneme, že každé album je svým způsobem jiné a liší se nejen zvukem dle právě působících členů, ale hlavně rozložením tíhy prvků doomu, post-metalu, četnosti deathových vokálů, a důrazu kladeného na melodickou stránku tvorby. A přesto jsou to vždy nezaměnitelně oni a nikdo jiný.
To, že právě letošní album bude perfektní, viselo ve vzduchu dávno před tím, než z něj první singly zahltily ve smyčkách naše playlisty. Někdy se sejde ta správná konstelace, to správné místo, ten správný čas a lidé na sdílené emoční vlně, která dá vzniknout hudebnímu šperku. Na šperky osobně moc nejsem, ale tenhle si ráda do své „klenotnice“ alb zasadím. Důvody, proč stojí za to věnovat svůj čas poslechu nových HANGING GARDEN:

1. Jste fanouškem doomové hudby a milujete melodickou finskou kreativitu.
2. Jste nadšení z promyšleného designu, artworku, videoklipů, a všeho, co tvoří značku a aureolu kapely.
3. Jste tím, kdo na koncertě zavře oči a plouží se v rytmech jako rozněžnělá zombie.
4. Texty písní a technická vyspělost a přednes je pro vás SAKRA důležitý.
5. Máte rádi, když album na vás působí od první do poslední písně, jako jeden dokonalý celek.

První vydaný singl, rozechvívající naše chloupky na pažích, „Into That Good Night“, odkazuje svým melancholickým vyprávěním na svém počátku k posledním albům „I am Become (2017)“ a „Blackout Whiteout (2015)“. Co je v tomto singlu dokonalé, jsou basové kytary, které se snoubí s elektrickými tak, jako tomu bylo na albu „At Every Door (2013)“ které je mimochodem jejich dosud nepřekonané album, a tančí spolu co do rolí vyvážený tanec okolo vokálů. Ty zde navíc překvapí hned v několika bodech. Když už jsme si relativně zvykli na jemné mužské vokály, konečně se po letech probouzí silné deathové tendence a zalézají hluboko do uší, posléze do těla, do konečků prstů, do duše. Tesklivé kytarové linky si obtáčejí refrén okolo prstu a dotýkají se pocitů marnosti, temnoty, touhy a čistého, upřímného smutku. Závěr písně, který už nenaleznete v youtube verzi, navíc obsahuje čistě klavírní pasáž. Ta, ve své jednoduchosti, otevírá představivost a velmi uklidňuje svým pozitivním nádechem. Dává prostor pro pocit, že teď a tady je vše správně.

Druhý uveřejněný singl, „Rain“, pokračuje na klávesách tam, kde předchozí skladba ustala.
Po krátkém úvodu přichází těžké, zemité a kovové kytary, a je poznat, že se celý zvuk vrací ke kořenům, a to je hodně-hodně dobře! Když náhle po špičkách vstoupí křehký a nesmírně ženský hlas Riikky Hatakky, neubráním se hlasitému: „Wow…“

Ženské vokály se objevily na nahrávkách již dříve, ale hlavní prostor zatím nedostaly. A skvěle zde pasují! Jakmile se vloží mužský hlas, byť nejprve v jemném, hluboce položeném podkresu, zpěv se změní v půvabný duet, přičemž píseň neupadá v utahaný cajdák, ale drží si své příjemné tempo. Nejedná se o typický vzor „kráska a zvíře“. Mužský a ženský prvek zde působí vyváženě se stejnou silou, stejnou vůli a stejně silnou emotivitou. Celkový pozitivní dojem z poslechu je vlastně velkým paradoxem, protože jak „Rain“ není po zvukové stránce vyloženě depresivní, po textové stránce se totéž říct nedá.
Třetí singl nám na dveře zaklepal relativně nedávno, a jednalo se o věc „Signs of Affection“.
Je to zhudebněná báseň „Kiintymyksen eleitä“ od Elli Leppä, přeložená Tonim do Angličtiny. Uzavírá se svým klidem a poselstvím celé album. Tato křehká a hluboká poezie oblékla ve videoklipu pasující kabát z mlhy, měsíčního světla a větru.

Nikdo nechce být sám a žít ve světě, ve kterém jakákoliv činnost pozbývá smyslu. Každý touží po střípku naděje, po dobrém konci věcí, po souznění.
Doporučuji se zde zaměřit opět na to, jak se chovají kytary. Ty si u HG často tvoří vlastní, boční děj a doprovodné, níže posazené melodie. Nenápadně obohacují celou kompozici a maximálně přidávají sílu k atmosféře a momentálním hudebním výrazům.
Riikka Hatakka si opět zaslouží potlesk za přednes, protože díky ní báseň dostala hebkost, jako by nás při poslechu hladila po tváři. Opatrně našlapuje se svým hlasem po slovech, aniž by převážila touha po vyjádření a přeřvala celou kompozici, jak to u některých zpěvaček bývá. Ona to nemá zapotřebí. Aby vznikl dobrý a hodnotný obsah, není potřeba vše překombinovávat. V jednoduchosti je síla.

Nyní k těm písním, které zůstaly zahaleny tajemstvím a poprvé je uslyšíte až v rámci alba:

Pevné knižní desky doomové poezie HANGING GARDEN otevírá „Of Love and Curses”, navazující na „Blackout Whiteout“ album.
Temné a naléhavé deathové vokály na stránky škrábou jako dlouhé, ostré nehty, a zarývají se do nich přesně tam, kde kytary nechávají záložku (pamatujete na kytary od krajanů GHOST BRIGADE? Ano! Tak přesně takové silné riffy to jsou). Z každého takového místa pak vypustí kapky temného inkoustu chutnající po odhozeném citu – pryč z našich zranitelných duší. S každou další minutou přichází temnota, strach a letargie, která se nás snaží utopit mezi strunami kytar. A nad tím vším křikem, agresí z nenaplnění a chladu, plyne polární záře v podobě houpající se odlehčené melodické linky kytar.

„Fear, Longing, Hope and the Night“ je poezií noci. Obsahuje ryzí esenci emocí, s nimiž HG pracují. Ve svém úvodu, seskládaném z drobných doteků několika tónů, před nás rozprostírají poetickou krajinu a děj, nesoucí tíhu smutku, plamínek naděje a odvahy, bohužel i strach z vykročení do prázdna a očekávání tmy. Jde o barvitý popis znalosti existence tmy ve své negativní formě, ovšem i světla, a cesty, jak se k němu dostat. V sedmi táhnoucích se minutách rozlišuji trochu více „heavy“ znějící kytary, a také silnější pozici mužského hlasu, zatímco bicí jedou jen jako monotématický doprovod. Vyloženě atmosférou ani obsahem neuchvacuje, ale je příjemně odpočinková. Všimněte si drobných detailů a vložených zvukových efektů figurující na albu jako nenápadně vsypané koření.

Na předchozích albech pánové s vokály dost experimentovali a ne vždy si to perfektně sedlo. Najít fungující vzorec a rovnováhu mezi jemným, ponurým, tvrdým a melodickým zvukem je docela extrémní sport. Nyní lze krásně pozorovat, jak vyspěli a jak moc jim aktuální sestava sedí. Navíc se naplno k sestavě přidala právě Riikka a právě ona možná zacelila drobné praskliny, které mi neseděly na předchozích albech. K již tak stálým atributům, patřícím neodmyslitelně ke jménu HANGING GADREN, jako jsou hutné a proměnlivé basové linky, semknutost a sborová sehranost mezi elektrickými a basovými kytarami a něžná zádumčivost, přibyla i rozmanitost poloh mužského vokálu, stojící převážně na vypravěčském stylu a deathovém hlasu o síle právě probuzené sopky. V neposlední řadě k těmto atributům připojuji také konečně hlas Riikky, jejíž elegance a lehkost posouvá hudbu HG o kousek dál.

„Silent Sentinels“ v sobě udržuje více rockových a drsnějších vibrací typu PARADISE LOST. Nevím proč, ale dovedu si ji představit přezpívanou Fernandem z MOONSPELL a mám pocit, že by zněla božsky. Každopádně se drží syrového přednesu a něhy se by v ní vešlo pod nehet.
„Anamnesis“ si patrně vzpomíná na tvorbu DARK TRANQUILLITY a AMORPHIS. Téměř hmatatelně mi je připomíná v prvních tónech a tvoří na albu protipól k „Rain“. Pak ale odbočí a vystaví vlastní chrám na vlastních základech a rifech. Tahle píseň obsahuje více energie a způsobů ve vyjádření ponurosti a rozervanosti. Rozhodně je zde přilito více ohně a rozžhaveného kovu. Ale i když zní temně a zlověstně, text je vlastně pozitivní.

U post-metalové balady „Navigator“ se ke slovu dostává opět Riikka. Její hlas má plnou pozornost a ostatní členové kapely ji a její melodii pouze doprovází jako nevýrazný sbor. Nikdo tu linii nepřešlápne a nevztáhne si pozornost na sebe. A tak HG fungují – jednotný celek bez rušivých elementů, vše v dokonalé harmonii. Na miskách vah mezi pozitivním smýšlením a depresivním odevzdáním se osudu, tady převažuje v textu právě druhá zmíněná miska vah. A to už jsme téměř na konci alba, proto se nenápadně vtírá myšlenka: „Vážně to nedopadne dobře?“
Krásně se tak otevře prostor k vjemům, jak vlastně hudba HG komunikuje s publikem. Útočí na jejich nitro, souzní s jejich vlastními prožitky, připomene silné body jejich života a směřování do budoucnosti. Poté jim ukáže prach a popel na jedné straně a tenký paprsek slunce na straně druhé. Poukazují na pomíjivost času a důležitost lidských vazeb v dnešních časech.

Jak poslední skladba a báseň „Signs of Affection“ uzavírá album, dostavuje se pocit protestu proti odevzdání se osudu, a samozřejmé touhy vzít budoucnost do vlastních rukou. Tak, jako to HG udělali se svou hudbou. Pokusit se udělat něco navíc, upřímně a bohatě. Takhle si představuji dospívání a vývoj kapel tohoto žánru. Od experimentu k perfektní harmonii zvuku, rytmu, rolí a přednesu. Sama jsem zvědavá, kam současná sestava bude dále směřovat a kam se bude směr HG vyvíjet. Za sebemohu přiznat, žemé milované a nepřekonatelné album „At Every Door“ dosud nebylo překonáno,a to ani novinkou „Into That Good Night“, přesto je důstojným nástupcem a důležitým mezníkem před novou tvorbou.