VINSTA – Drei Deita

Na závěr roku jsem si pro vás vybrala něco speciálního. Je v tom trochu závan známého prostředí, trocha vůně dálek a ledového větru, a trocha avantgardního přístupu. Tentokrát se v zeměpisných končinách nebudeme pohybovat daleko, vlastně hned za hranicemi.

Rakouský skladatel, multiinstrumentalista a inovátor Christian Höll, komponující pod uměleckým jménem VINSTA, nás v druhé polovině roku obdaroval uvolněným albem s poetickým a mystickým názvem „Drei Deita“ (volně přeloženo: „Tři věštci“). Minulé, debutové album „Vinsta Wiads“ z roku 2017, obklopovalo posluchače alpskými vrcholky a v této větrem ošlehané krajině budeme setrvávat i nyní. Skrze osm dlouhých písní je nám vyprávěn příběh tuláka, který musí čelit všem zrádným stránkám počasí salzburských Alp, kde, po čase své vnitřní meditace a cestě za přežitím, potká tři věštce a ti mu nabídnou jinou perspektivu nazírání na život a velká existenční témata.

Unikátnost celé skladby spočívá v propojení folklorních motivů, blackmetalu a ponurého, táhlého deathmetalu, který v podstatě stojí na litosférických deskách, z nichž jedna je finský folkmetal a druhý progressive metal. Kdo by si pod tím nic nedovedl představit, tak si zkuste jen tak pokusně zkombinovat zvuk typu WINTERFYLLETH, „Blackwater Park“ alba od OPETH, VORNA, NE OBLIVISCARIS a ULVER, přidejte k tomu trochu cimbálu, zpěvy připomínající díky Němčině a melodickým přechodům atmosféru gotické LACRIMOSA, melancholické jódlování (jakože fakt!), a pak to prostě promíchejte s hromadou drceného ledu, zabodněte do toho barevné paraplíčko a vypijte na ex. Je to dryák, který vám vydrží v těle hodiny a dokážete se tím opájet celé dny. Někdo to nazval „Alpine metalem“, budiž tomu tak…

VINSTA je one-man show produkující množství nápadů a dokonale souznějící melodie – a to převážně na strunách kytar, tak parádně navazujících na atmosféru „Blackwater Park“, což je jedno z nejlepších alb od OPETH, že právě fanoušci zmíněných Švédů by si mohli tohoto nadaného Rakušáka zamilovat. Dobrou zprávou je, že se konečně VINSTA přesouvá na koncertní pódia a svítá tak naděje, že se ukáže i na nějaké té akci za hranicemi Rakouska.

Úvodní „Ausklong“ nás vítá ledovým větrem, zvuky zvonečků, jódlováním v heavymetalovém stylu s veselým nádechem. Hned na to ovšem sklouzne do promyšlených a provázaných kytarových vrstev ve „Weisse Deckn“, kde si deathmetalový vokál drží pevně svou tónovou úroveň a trýzeň, a barvou připomíná bratrance z třetího kolena Mikaela Åkerfeldta. Akorát místo Angličtiny nebo Švédštiny slyšíme měkkou, rakouskou Němčinu. Kytary mají hlavní slovo a bicí v pozadí udržují tempo typické pro žánr blackmetalu. Když si říkáte, že už začínáte chápat styl skladby, změní se a nabídne zádumčivý progmetal s melodickými popěvky, včetně jemného ženského vokálu. Změny zde vytváří dojem slunce prodírajícího se skrze bílá mračna rychle se blížící sněhové bouře.

Obecně lze atmosféru a příběh dobře definovat hudbou, která je nám podsouvána. Třeba „Oafocha Loda“ je studená a připomíná ledem umořená a prázdná města. Přináší pocit osamocení, vyhnanství, bezúčelnosti. Ale zároveň nabízí svobodu pohybu a možnost volby vlastní budoucnosti.

„Raunocht“ je velmi syrová a tvrdá. Více se uzavírá do sebe a působí na mozek svou stísněností. A i když se budu opakovat – tohle je prostě stará tvorba OPETH jak vyšitá. V druhé polovině nastoupí tklivé housle a hlavní slovo dostane na chvíli melodičnost. Jak vypravěč svým deathmetalovým hlasem udává směr, a pokud si mohu dovolit snivou, poetickou vsuvku, připadá mi to, jakoby Smrt vyprávěla příběhy všech světem bloudících, zdravý rozum pozbývajících a všech poutníků scházejících z cesty.

Při prvním šepotu na začátku „Fiachtn“ jsem se musela zastavit, zda náhodou neslyším Fernanda Ribeira z MOONSPELL, ale je to jen souhra okultností… „Fiachtn“ zkrátka nabízí jen o něco odlišnější harmonické prostředí a odkazy na jiné hudební prameny. Přesto v základě zůstává blackem nasátým progmetalem typu NE OBLIVISCARIS.

„Drei Deita“, píseň, po které album nese název, je v pořadí až šestá. Místo toho, aby nás převálcovala opulentním zvukem, rychlým tempem a skřípavými vokály, disponuje zcela odlišnými atributy a přesouvá nás do zcela jiného zvukového prostředí: Pomalá balada se rozkládá po ledových plochách, kde není nikde nic, kromě vás. Vás a třech podivných entit zřících budoucnost, mudrců uprostřed krystalově čisté samoty. Melodie houslí a cimbálu spolu s akustickou kytarou dotváří dojem výjimečné konstelace místa, času a vědění – něčeho, co se děje pouze tady a teď, za vaší účasti.

„Tiafn“ navrací hudbu do předchozích kolejí a působí vyzráleji. Nese v sobě zmoudření a poznání. Tulák z příběhu má pevnější krok a je rozhodnější v každém ze svých činů. Vokál na nás tuto energii přenáší, a to jak ve svých deathových polohách, tak v melodickém zpěvu. Elektrické kytary se drží mollových poloh a roztékají se v nich jako kousek ledu v dlani. „Tiafn“ je studený a temný příběh hrdiny, který se vypráví za dlouhých zimních večerů, zatímco vy se hřejete u ohně. Píseň je nasátá melancholickým feelingem jako houba. Téměř u konce desíti minutové písně nabízí kombinaci mužského a ženského vokálu ve folklorně laděném duetu.

Závěrečná „Einklong“ přesně navazuje na úvodní prolog. Zvuk tibetské mísy, zvonečků a cimbálu opět odkazuje na ostré, zasněžené vrcholky hor, ale tentokrát vrstvené zpěvy uzavírají děj. I když skladba neobsahuje slova, píší epilog příběhu jen svým ztvárněním. Závěrečná hudba hrající při titulcích filmu funguje na stejném principu. Opět bilancujeme mezi progrockem a Alpinemetalem. Poslední výrazné sólo elektrické kytary odkazuje ke starým, rockovým velikánům a zanechává nás se zpomaleným tepem zasněné a zcela zrelaxované. Album „Drei Deita“ je ideální počin ku poslechu v zimních měsících.