AMONKST THE TREES – Amonkst the Trees

Americký kvartet AMONKST THE TREES v závěru roku 2019 vydal své první ucelené, stejnojmenné album, a to prozatím v digitální podobě. S poetickým názvem, zajímavým coverem alba a prvními ukázkami mě oslovili natolik, abych se jim podívala na zoubek.

V úvodu se na mě hned vyvalil šum mohutné vánice a bouřky s náznaky divokého moře. Mělo to působit magicky, ale vyznělo to spíše uměle a lacině. Nenechávám se odradit a očekávám mohutnou a těžkou, atmosférickou hru. Jakmile zvuky intra vymizely, přišel první zásek. Syntetický začátek alba vůbec nenavazuje na to, co přichází po něm. A tak první píseň „The Infamous“ otevírá čistá, kytarová hudba, nerušená syntezátory, připomínající WOODS OF YPRES, a to jak stylem kytar, tak tempem. Více živé jsou bicí, ty by evidentně rády uvítaly větší akci spoluhráčů. Do všeho se ovšem brzy ponoří blackový vokál Tylera, který definitivně usadí atmosféru písně do kolébky ponurého doom metalu s blackovými prvky. Kolem kolébky jsou po stěnách vylepené plakáty idolů PARADISE LOST, AMON AMARTH, MARDUK a IHSAHNa.

Mnohem zajímavější je už druhý kousek „Phoenix Rising“, který dokazuje, že kytaristi umí daleko lépe spolupracovat ve věci vytváření složitější melodické struktury – a vlastně i daleko přirozeněji pracovat s atmosférou. Ten umělý úvod alba si vážně mohli odpustit. Vokály zde jsou jemnější, melodické, více melancholické, ale nesnaží se z plna hrdla ze sebe dostat veškerou tíhu světa, spíše se točí na několika tónech jako smutný kolovrátek vypravěče, a jakmile najde správné vlákno kytar, společně se zapředou do příběhu, kterému vévodí opět black/deathový skřek a v popředí posazený zvuk bicích. Tato píseň tvoří malou odbočkou od blacku a tvrdší hry, a není vůbec špatná, je ucelená a nese v sobě potenciál s drobnými kouzelnými momenty.
V další písni v pořadí, mnohem temnější a depresivnější věci se jménem „Deceived“, si už více hrají s tempem. Pořád mě fascinuje fakt, že jsou bicí postavené před kytarami. Nezní to špatně, ale neustále se soustředím na ně, což zrovna v téhle skladbě je lehce na škodu. Chtělo by je trochu zastřít, ať se můžeme plně ponořit do plynulého pohybu melodie a zpěvu. Hodně mi to připomíná AMON AMARTH, stavbou písně i kytarovým stylem. A proč ne, díky odlišnému vokálu a menší pompéznosti je to vlastně docela osvěžující návrat na začátek. Navíc se poprvé objevují kytarová sóla, sice místy s nedotaženými tóny (naladit kytaru, ostříhat nehty?), ale byť se nesnaží oslnit svět a získat metál za nejrychlejší hru, pořád je to docela pěkné kytarové sólo. Stejnou ódou na AMONy je na albu i poslední píseň „Burden of Will“. Ta má docela pěkně stavěný vokál, ale kytary zde zase dělají „něco“. To „něco“ je přeskakování ze stylu na styl, z propracované a citlivé části do syrové a nedotažené kompozice. Já chvilku z poslechu jásám, pak zase kroutím hlavou. Nicméně vokál je dobrý, byť ne brilantní.

Čtvrtá „Ode to Reflection“ zase inklinuje k blackmetalové fúzi s heavy-metalem. Doufám, že strejda IHSAHN poslouchá, protože tahle píseň je jako namalovaný obrázek od fanouška, který čeká tři hodiny v řadě na podpis svého hudebního vzoru. A já zvědavě čekám, jaký vokál nakonec zvolí, aby doplnil rozehranou hru. Nakonec je to takový přidušený black. Nějak nechápu ten mix blacku, rozladěné psychotické hry a heavy melodií. Ze zkušeností bych řekla, že pánové upřednostňují různé styly a ještě nejsou natolik sehraní, aby věděli, co nejlépe sedí jim všem dohromady, nikoliv, že zrovna teď každý zahraje kousek toho, co jim jde nejlépe. Píseň končí divně, nedokončeně a nudně, což je velkým kontrastem vůči začátkům, které nesou příběh a potenciál. To je další mínus alba.
Přesto, tahle blacková fúze může být dobrou cestou, pokud si časem vyváží přínos jednotlivých nástrojů, veškeré hudební nápady a excentrické prvky. Někdy jich nacpali na jedno místo zkrátka až příliš. Z blacku do trashe, pak zpět do heavy metalu, post metalu a melancholického doomu, náhle zazní opět surový death, a poté směřujeme zpět do atmosférického blacku a doomu. Chce to zkrátka ještě roky hudebního zrání. Třeba „Dim the Blight“ je právě důkazem, že pánové dokážou hrát i tvrději a surověji. Prima, ale vůbec to nekoresponduje s prvními písněmi na začátku alba, kde hráli na city, ponurou a složitou atmosféru a melancholickou notu.

Myslím si, že mají na výběr asi tři žánry, tři velké tábory po hudbě lačnících fanoušků, v nichž se mohou uchytit. Je třeba si ovšem určit který tábor zrovna nakrmí. Krmit všechny během celého alba a v každé písní navíc zvlášť je riskantní a kontraproduktivní, protože tím nesmírně trhají atmosféru a celý koncept. Jsou to sice zkušení hráči, o tom žádná, ale chybí splynutí, které by celý zvuk spojilo a umocnilo. Jsou tam střípky a dobře stavěné momenty, které mají sílu a styl. Dovedu si představit, že pokud toto AMONKST THE TREES pochopí, jejich následná alba budou skvělá a budou aspirovat k hodnocení 8 a výše. Vlastně bych si to i přála. Rozhodně mají co nabídnout. Na první desku to není špatné.