HERON – Time Immemorial

Kombinace drásajících vokálů i hrubých growlů, špinavých kytar a syrového stylu hraní bez špetky snahy o uhlazení je jádrem nového a v pořadí druhého, plnohodnotného alba „Time Immemorial“ doom/sludgeové formace HERON z Kanady.

Sklíčenost, která jednotlivé kusy provází, a také důraznost, s jakou vyjadřují rozervání, zmar a všepohlcující temnotu, je vskutku přesvědčivá. Je snadné nechat album jet ve smyčce a zapomenout, kde je začátek a kde konec. Po pár hodinách to sice vypnete, ale časem se k němu zase vrátíte.

Zvuk „Time Immemorial“ je mučící stroj plný rezavých koleček a tupých čepelí, které bez ustání rvou živou tkáň, zatímco ze stroje odkapává sražená pára a všudypřítomná špína. Hororová atmosféra a pocit autentické sebedestruktivní deprese je silnou stránkou, citlivé souzvuky a občasný atmosférický přesah dokazuje, že jsou HERON schopni mnohého a rozhodně můžeme očekávat zajímavější tvorbu v budoucnu. Hrozně mi připomínají staré old school začátky různých kapel, které postupem zjemnily a vytříbily svůj styl, ale zde hádám, že se naopak bude zdrsňovat a prohlubovat tendence o ztvárnění co nejhlubšího lidského prožitku propadu do hlubin. Názorným příkladem je hned úvodní „Long in the Tooth“.

Pomalé tempo není jednotným mustrem a i když bicí jsou vcelku velmi triviální a dalo by se na nich ještě dost zapracovat, aspoň co do nápaditosti, nedá se jednoznačně říct, že by písně byly unylé a neobsahovaly žádné překvapivé momenty a odkazy na další styly. Narážíme zde například na známky post-metalu, black metalu, doomu s melodickým backgroundem. To se děje například při „Void Eater“ nebo v poslední písni „Endless“, jen s dramatičtějším a obhroublejším hlasem. Kytary se čas od času vyšponují mimo usazený zvuk efektů a zase se připomenou, že hrají tak osekaně a přízemně schválně. Jen v „Boiling The Ancient Light“ je to mnohem více (nedotažený) old school black než v jiných písních. Táhlé doomové kompozice, ačkoliv s agresivním vokálem, zase nemusí každému sednout. Perfektně by ovšem vynikli v prostředí Octagon stage v rámci festivalu Brutal Assault. Taková noční show by přesně podtrhla jejich silné stránky.

Zvykla jsem si na propracované a splývající navrstvené kompozice, proto mi chvilku trval přechod na vyhrocené vokály, příležitostný scream, častěji bojechtivé growly a pořádně zemitý a špinavý podklad. Jenže už při prvním poslechu jsem věděla, že je v tom zvuku něco návykového a v síle vyjádřených emocí úderného a opravdového. Jedna z těch silnějších je pátá věc „Wolverine Blues“.

Jasně, album zní tak syrově, jako by byla pořízena o nudném, deštivém víkendu ve zkušebně kdesi v rozbořené továrně. Jenže to není všechno. Kompozice se dá sledovat z různých úhlů a z toho jednoho nabízí pohled na mistrovsky provedené kontury jedním, hladkým tahem držící uvnitř nahrubo nahozený obsah, který přesně vypadá tak, jako by jej dovnitř dosadil agresivní, znechucený, zoufalý a rozpolcený člověk. Jsou to stopy nesouhlasu, stopy vnitřního boje a stopy po pokusech o únik a neúspěšném překonání strachu. Je to pamětní pilíř s pevnou a hlubokou základnou skrytou pod povrchem země, zaplivaný sludgeový pilíř s otisky zarytých nehtů a kopanců.