KATATONIA – City Burials

Bývala to depresivní doom metalová tvrz usazená mezi švédskými lesy a mokřady skrývající nejedno tělo sebevraha. Postupem času si vybudovala kolem sebe další opevnění z navršených mrtvých těl vran, trnů a pochmurně vyhlížejících zbytků kusů staveb, neustále připomínajících vzestup a pád lidské společnosti. Nabytý pocit existenciálního bezpečí i pevnější hudební základy pomohly labilní duši skupiny KATATONIA konečně pořádně zabrat do strun kytar a zkoumat své skladatelské možnosti.

Shodneme se, že ne všechny experimenty byly stoprocentně úspěšné a okamžitě funkční. I já občas některou píseň přeskočím. Přesto mají Švédové jednu neodpíratelnou vlastnost, a to tu, že ať už nahrají cokoliv, časem to vyzraje. A je úplně jedno, jestli je to nahrávka patnáct let stará, ještě plná těžkých depresivních textů, srdcervoucích melodií a rifů, nebo je to novější, post-rockově a melancholicky zasazený kus, v němž si „to své“ najdou tolerantnější posluchači, kterým nevadí progresivní vybočení z původního žánru a zvuku. KATATONIA je černá vazká kapalina, kterou z kůže jen tak nesmyjete. No, a pokud se Vám dostane do uší, zůstane v nich celý život.

Již s minulým albem „The Fall of Hearts“ nás mile překvapili, že se přece jen vrací k původnímu melancholickému rocku, přemýšlivému doomu a osvědčeným metalovým vyhrávkám. To mělo za následek instantní šplhání a aspirování na ty nejvyšší pozice metalových žebříčků. Navíc, předcházející výživná koncertní šňůra, reedice a remastering starých hitů a akustické přepracování starších skladeb, které zvěčnili na akustickém albu „Sanctitude“, ještě více přitáhla pozornost publika, včetně těch ztracených posluchačů, kterým příliš progresivní a mělký přístup v posledních letech neseděl.

S novým albem „City Burials“ šla KATATONIA ještě dál, byť po známé stezce. A s jistotou ostříleného lovce odkráčela do hloubky, ze které vylovila mnohem těžší kytarové sekvence, čistou melodičnost písní co do zpívatelnosti a poměrně zajímavé originální motivy. Při zpracovávání úlovku přesto došlo k pár zbytečným chybám. A tak se stalo, že potenciál skvělého alba zabilo pár zbytečně melodicky a rytmicky komplikovaných částí, u kterých máte tendence mlátit hlavou do stolu, i když jste chvilku před tím provolávali slávu čerstvě korunovanému králi opuštěných měst, kterého ztvárnil Lasse Hoile na přebalu alba. A tak znovu a lépe, pánové. Ještě máte, co nám podsouvat a čím nám uhranout.

„Heart Set to Divide“ začíná ponurým intrem, v němž poznáváme hlas nezaměnitelného Jonase Renkseho ve dvoustopé melodii. Jemnost, vokální vyzrálost a přesnost je to, proč si dokáže tak lehce omotat všechny kolem prstu. Je to herecká přesvědčivost a prvoliniová autentičnost, se kterou cítíte, že se veškeré příběhy staly jemu, i když to v reálu tak docela není pravda. Jonas je zároveň dvorním textařem kapely a musíme říct, že málokdo dokáže tak přesně napasovat zajímavé verše do neustále se měnících pasáží tak, aby to vcelku dávalo smysl a zachovalo genia loci písní. Kvílející kytary s kluzkými přechody nás uvedou nejprve do tradičního polotáhlého tempa katatonické tvorby. Pak se rychle vyšplhá po schůdcích úderů paliček a tónů kytar, skákajících přesně po oktávách nahoru a dolů, až dojde k napětí mezi stále jemným a nevýrazným Jonasem a ostatními, evidentně netrpělivými členy kapely, kteří už boostují zvuk další navazující, rychlejší a zábavnější pasáže, včetně zpívatelného refrénu s výplňkovými, až popovými nápěvy, které záhy následují.

Při tvorbě videoklipů vsadili na tři různorodé záležitosti. První z nich je „Behind the Blood“ zastupující tvrdě hard-rockovou populární hudbu, se kterou podrtí publikum na koncertech. Závan spálených gum aut a alkoholu se tak nějak automaticky při poslechu nabalil. A jakmile došlo na refrény a swingové klouzání mezi nimi, artisticky suplující emoční skuhrání pro patologický a nefunkční vztah, poznáváme pravou tvář submisivního heavy-metalového hitu. Dokud jsem neuslyšela tuto píseň při živém vystoupení během „korontény“, nebyla jsem si jistá, zda bude fungovat. Ale, whoa, světe, div se! Naživo skutečně funguje skvěle a zní o to líp. Jonas si hraje s hlasem a jeho tvrdšími polohami, a dává do toho správnou energii nešťastně zakoukaného motorkáře.

Druhým kouskem s videem je zcela odlišná „Lacquer“, nejvíce emotivní a depresivní závan z celého alba. Krátké verše, minimalistické dotyky strun, celkové zpomalení na nejnižší tepovou frekvenci a všudypřítomné zoufalství pomíjejícího štěstí zredukovalo hudbu na pomalý ploužák s jednoduchou rytmizací. A pak přijde hlavní melodie. Protrhlá hráz vás se svou valivou a vyčpělou vodou zavalí a s táhlým vysokým zpěvem vás odnese pryč. Už nemáte touhu žít, už nemáte proč žít. A téměř tanečním krokem okolo protančí smrt s nápěvem „Cesta do hrobu je přímá jako šíp“ – a tím se stává jednou ze dvou nejvíce zpěvných a zapamatovatelných písní ze „City Burials“. Citlivější typy by si měli rychle ostrouhat naběhlou husí kůži, protože u dalších písní už ji potřebovat nebudou. Teda, pokud vám nevypadají vlasy hrůzou u „Vanishers“. Ta je totiž tak mizerná a zbytečná, že nabízí trochu jiný pohled na tvorbu katatonie zahrabanou hluboko šest stop pod zemí, v tom špatném slova smyslu.

Více pravého rocku a ještě více swingového ladění (které se ozývá v menším i v dalších písních), přináší „Rein“ a já se nemůžu zbavit představy, kde Jonas sedí na piánu jako ex-zpěvačka Nightwish Anette s vysoce lesklým retro účesem, v přiléhavých černých šatech. Je to krásně výpravná píseň, klouzavá a plouživá. Jenže tak nějak zvláštně meandruje. Byly by z ní dobré dvě samostatné písně. Ta melancholičtejší část zabíjí tu příjemně rozdivočelou rockově-bluesovou, no a pak je zde ještě podivný úsek, u nějž přesně vidím dozvuky starších alb, ale zatraceně tam nesedí. Časem si zvyknete na všechno, ale dobrá polovina možných sympatií se nepozorovaně vytratila.

Asi přeběhla k naprosto jasnému rádiovému hitu „The Winter of Our Passing“, která je zároveň tou třetí záležitostí s videoklipem, a to rovnou umělecky zpracovaným. Má dobrou délku okolo tří minut, rychlé intro i tempo, náběh přímo k věci, jednoduchý text a melodii, s níž musí oslovit i mimo žánrové okolí. Dobrý mastering a příjemné nízké vokální polohy podtrhují její potenciál a je nadmíru jasné, že se budou fanoušci jejího zahrání dožadovat a společně s Jonasem také přiměřeně zpívat. A nejvíce nahlas asi uslyšíme oblíbený dvojverš:

„Bad news for you is we are fucked
and you don’t know where we’re heading next“.

Jonas odvedl jako skladatel dobrou práci a my mu gratulujeme. Zmíněná „Vanishers“ je patetickým výdechem. Nejvíce zde nesedí jednak neskutečně táhlé a otravné tempo, jednak hlas zpěvačky ve vysoké a nízké poloze naráz, přičemž barva hlasu funguje jako instantní migréna s okamžitým uspávacím účinkem. Není to špatná píseň, ale ten refrén JE otřesný. Trocha přepracování a vynechání hlubší stopy ženského zpěvu by tomu mohlo prospět.

U tohoto tempa zůstává ještě i píseň „Lachesis“. Narozdíl od „Vanishers“ nabízí čistou melancholii a poezii městských deštivých večerů se zádumčivým světlem pouličních lamp. Vokální vrstvení a absence kytar na úseku o délce dvou minut funguje trochu jako outro alba. Zároveň má hojivé účinky a v ozvěně s nevyladěným starým pianinem cítíme staré dobré jádro tvorby.

Kompenzací za předešlé zvláštnosti uprostřed setu je „City Glaciers“ s typickým zvukem kapely, známými postupy a po dlouhé době také klavírním doprovodem, s nímž posunuli atmosféru ještě o kus dál. Chytněme se okolo ramen, vytáhněme zapalovače a pojďme si zanotovat o tom, jak nám končí tábor pro dospělé, potažmo nejlepší léta života. Na celém konceptu mi nesedí jen některé mikro pasáže, kde to pánové s tou progresivní skladatelskou tendencí trochu přestřelili. Někdy stačí jeden tón a ten vynese poslech mimo svou plynulost.

Horší je to ale ve „Flicker“, kde je to melodicky přetažené a roztříštěné až příliš. Máme zde další chytlavý střed a okolo progresivně rockové třesky plesky o více náladách, sólo kytaře, příjemném mixu a vokálním pojítku, ovšem ve výsledku jsou to dva kroky vpřed a tři vzad. A to bohužel částečně platí i pro baladu „Untrodden“. Ze začátku se tváří nenápadně, nadějně a známě jako staré doomově olemované písně. Pak se něco zvrtne a podstatnou část zabírá heavy-metalová kytarová onanie bez špetky emoční přesvědčivosti o správném místě a načasování vůči textu a gradaci písně.

V tom dobrém na „City Glaciers“ navazuje na stejně nasazeném tónu „Neon Epitaph“ a tenhle starší bráška má o trochu více zkušeností, proto se vyvaroval chyb předchozí skladby. Nicméně, příjemná post-rocková a nenáročná píseň by mezi ostatními kontroverzními kousky zapadla, nebýt střední pasáže, v níž nasadili ušního červa v podobě rýmovačky:

„Shadow of my shadow, cling not to my grief, I am long left behind now, you are free“.

A kéž by u této písně zůstali jako poslední, nebo zařadili jako outro výše zmíněnou „Lachesis“, protože na seznam zbytečných a tentokrát po textové stránce nedotažených písní připisujeme dvanáctou „Fighters“. Působí hotově jen napolovic a nevím, zda to přičíst studiovému stresu nebo inspirační nuznosti, ale i kdyby byla melodičnost a konečně pořádně probuzené bicí při vrcholu svých sil, textově náročný refrén podtrhuje myšlenku, zda v rámci pohřbů měst nezakopal Jonas i svou uměleckou múzu.