LARES – Towards Nothingness

Berlínská čtveřice nihilistů LARES nás v letošním roce příjemně překvapila novinkou „Towards Nothingness“ reprezentující žánry psychedelického sludge, black metalu a atmosférického post-metalu.

První ucelené album víceméně zvukově navazuje na předchozí EP „Mask of Discomfort“, a věnuje se i nadále tématice pomíjivosti lidstva a irelevantního zaobírání se lidským časem v porovnání s Vesmírem. Typický je také odpor k lidským egocentrickým zbytečnostem, jako jsou náboženství, tradiční rodina, dodržování řádů, získávání komodit a hrabivost. Čím dříve si člověk zvykne na to, že zanikne – bez jakéhokoliv odkazu a připomínky jeho ega, tím lépe. Jsme zde jenom na výletě jako diváci, což značně usnadňuje a osvobozuje mysl při nakládání se životem, který nám byl dán. Smrt si přijde pro všechny, nehledě na post, kterého v životě dosáhl.

A přesně v tomto duchu marnosti a pomíjivosti se nese tvorba LARES. Jádro tvoří táhlý podkres mollové scenérie apokalypsy, psychedelie a rozostřených obrazů, nad tím stojí baskytara udržující si své jednotvárné spodní vody, pozvolna proudící skrze album. O něco nevyzpytatelněji se zde chovají el. kytary a doprovodné synty určující náladu a vypětí skladeb. Dokáží nás nasměrovat k hlubšímu zoufalství, přivolat více temnoty a udusit poslední zárodky atmosférické romantiky, která se občas u takto tónově barvitého black-metalu naskytne. Vokály jsou v rámci nového alba tvrdé a zastřené. Přiškrceně chraplají a příliš nepotřebují zbrkle měnit tóniny. Působí jako traumatizovaný hlas Univerza, nekompromisní hrdelní skřek smrti a ozvěna prázdna, do kterého se jako lidstvo odebereme, jakmile přijde správná chvíle. Špinavý zvuk spolykal upozaděné bicí, které zde hrají jen podkresovou roli a maladické klouzání po pražcích kytar vyvolává ještě více nemocný dojem. Každý kus se skládá z několika vět, které mohou měnit tempo a výraz, takže pokud posloucháte album na jeden nádech, nepoznáte, zda píseň skončila a jede další, nebo kolik že vlastně je těch písní celkem.

Zatímco úvodní „It Burns“ je velmi snivá a zastřený vokál si zde nachází dobře znějící zvuk i v deathových polohách, kytary plné efektů nás znervózňují vytvořeným masivním hlukem a přikládají tím rovnítko k marnosti lidské existence. Každý pohyb po strunách je instinktem zakomponovaným do řady zhudebněných emocí. „Theiaphobic Ansia“ je ambientním přechodníkem mezi prostorem a časem Země a celého Vesmíru a těles v něm obsaženým. Splývavá monotónní kytara se plouží stíny a nenápadně nás přesune k o dost výraznější „Cursed with Embodiment“. Ta má nejen silnější zvuk a rychlejší tempo, ale je značně agresivnější a dravější. V posledních minutách graduje a kompletně zastíní jakékoliv paprsky slunce svou černou smogovou stěnou z prachu a popela. Okamžitý nástup všech nástrojů i hlasu má vcelku slušnou sílu.

Pokud jste si mysleli, že bezkonkurenčním albem tohoto žánru bude letos „Ascension“ od REGARDE LES HOMMES TOMBER, možná byste si měli pustit tuto nadějnou nahrávku začínající kapely, a to včetně parádního kusu „SN1987A Space Alteration Machine“, která je jedním z vrcholů alba. Začíná tak nenápadně, téměř jakoby od jiného interpreta s mnohem doomovějším přístupem raněné laně. Post-rockový feeling a basová ukolébavka odezní zhruba ve třetí minutě, kdy se kytary zatvrdí a zhrubnou. Následuje dlouhá a epická black-metalová pasáž s opakujícím se melodickým motivem. Poslední minuty se vrací s výpravnosti a už ničem extra nepřekvapí, jen dotáhnou zmučeného hrdinu v sedle vyčerpané kobyly do cíle.

Ačkoliv je „Grey Haze“ předhazovaná jako hlavní a zastupující píseň alba, nemůžu s tím souhlasit, protože má své slabší momenty a ve srovnání s emoční stopou ostatních písní je vlastně tuctová. Následuje atmosférické mlžení ambientní „Oumoumua“ a další zajímavý počin „Catacomb Eyes“, kombinující trochu té gothiky a sludge. Zrovna u té se můžete lehce ztratit, protože čas natahuje do rozbředlých pasáží a vyžaduje posluchače plně submisivního vůči všem drobným nuancím. Obsahuje i určitou dávku obřadnosti, a obřady jsou holt zdlouhavé, procítěné a často nezáživné. Tenhle žánr musí posluchače bavit, jinak se hořce vychutnává.

Závěrečná „Towards Nothingness“ je přesně ten druh zhudebněné prázdnoty a beztvarosti, kde končí Vaše představivost, veškeré emoční asociace a také otázky. Konec je prostě konec. Bez balastu, oslav, poplácání po rameni a věnců na pomnících. Dvě minuty rozplynutí se v neexistenci bytí krásně završí tíživé album a zanechá nás s vyprahlým hrdlem a vyčištěnou myslí.