NEUROTIC MACHINERY – Nocturnal Misery

Jsou kapely, co si vystřílí své trumfy hned ze startu poslechu a následně trochu pozbývají nápaditosti. Obecně by nahrávka měla posluchače pohltit, uvěznit ho uvnitř umělcem vytvořeného prostoru, a několikrát uhodit do ušíe tak silně, až mu začne blikat kontrolka „Jackpot“ a začnou padat okolo konfety. Pak si umělec potažmo kapela zaslouží to nejlepší hodnocení. Stejně jako nahrávací páska, i moje hodnocení se odvíjí od prvního tónu první skladby a prokousává se skrz postupně, až k samotnému závěru recenzovaného alba.

To ovšem není případ recenze nejnovější desky „Nocturnal Misery“ tachovských „ohýbačů těžkých kovů“ NEUROTIC MACHINERY a jejich brilantní technické hry, aktuálně zvukem rozpolcených na pomezí death metalu a brutálního trashe s progresivními prvky.

V pořadí pátá studiová deska byla příhodně vydána v pátek třináctého března a nabízí zcela nový pohled na tvorbu Neurotiků, kteří nepřestávají nad tvorbou konstruktivně přemýšlet, experimentovat a profesně zrát. Album „Nocturnal Misery“ je velmi vydařeným překvapením, které současná evropská metalová scéna, potažmo distributor alba MetalGate, aktuálně nabízí.

Jakmile se proposloucháte skrze osm pořádně bohatých písní, dostanete se k majstrštyku celého alba, a to k závěrečnému kusu „Deceit“. Ten by (sakra!) měl sloužit jako úmyslně hozený kámen na okna všech důležitých osob v hudebně-publicistickém průmyslu, aby náhodou tuhle pětici nepřehlédli.

Hluboce posazená, syrová a neuvěřitelně energická hra s neúnavnými bicími je více, než jen vyhrávkou s kopáky a direktivním řevem. I když v prvních dvou minutách během mezihry lehce zaniká upozaděná melodie, postupně se jí daří pronikat na povrch a je lépe mezi vrstvami nástrojů identifikovatelná. Vokál je zde natolik dominantní, že daruje půvabné melodičnosti čas se projevit až tehdy, když sám určí. Na sedmi strunách nově zainteresované kytary tahají Neurotici za jemné provázky kulis a posluchači poskytují výpravné atmosférické mini-dílo s drobnými zvukovými odkazy na tvorbu britských TESSERACT. Může za to vydařený experiment, v němž figuruje zpěvný saxofon Tomáše Sticha obohacující atmosférickou a klidnou pasáž o další rozměr.

Podobně velkolepě na Vás působí také první singl alba. V okamžiku zapnutí tlačítka „play“ se během vteřiny před Vámi otevře hladový chřtán „Nocturnal“, kterému nemáte šanci uniknout a jediná cesta vede skrz. A vy se necháte spolknout do temnoty doprovázené bombasticky znějícími vokály Ondry Uhlíře a Jana Pilíka ještě rádi. Ano, slyšíte dobře, Neurotici si přidali vokální polínko do ohně a rozfajrovali pořádně spalující žár, kde pro napolovic odzpívané texty zkrátka není prostor.

Okolo první minuty dojde k prvnímu náznaku, že Vás nečekají jen spalující plameny a tryzna pekel, a to v momentě, kdy dojde na melodické kytary. Vy se konečně v té tmě okolo začínáte dobře rozkoukávat a podívaná je to neskutečná. Úderné texty, precizní synchronizace a promyšlená kompozice bicích a kytar skvěle člení skladbu. Dodávají ji drsnější výraz, agresivní apel na založení wall of death, a to klidně zrovna u Vás v pokoji. A nutí Vás neustále zvyšovat hlasitost poslechu nahrávky, což je samo o sobě hodně dobrá známka kvalitní hudby.

„Oblivion“ vám dopřeje malý okamžik na nabrání dechu do plic, ale kráčí v patách kvality prvního kusu. I když se zpracováním liší. Počítá s pomalejším tempem, více výpravnými fázemi a atmosférou. Ponechává si ovšem také známky nekompromisního soupeře, který má veškeré vybavení k tomu, aby Vás lusknutím položil na lopatky. Textové fráze zní jako rázné povely a zároveň s sebou nesou nepříjemný dojem, že Vás čeká taxidermie zrezivělými operačními nástroji. A Vy pořád nadšeně tleskáte a hltáte každou minutu přenosu operace na blikající nemocniční obrazovce. Ačkoli je to těžká, death metalová kompozice, stejně cítíte místy jemné black-metalové vokální zabarvení činící tento kus o chloupek zajímavější a stále hlasově výrazný.

„Slave“ je psaná z první pozice trpícího. Otevírá všechny rány a znovu kope bassy do nezhojených modřin. Mrzačí neurony melancholickými kytarami a podmiňovacím reflexem Vás pomalu ale jistě přesouvá za mříže vězení vlastního myšlení hlídaného osobními démony a čistým strachem. Tehdy má „Slave“ největší sílu, brutalitu a potenciál. Strhne Vás s sebou a pokud si troufám hádat, tak i publikum během koncertu. Až na krátkou melodickou linku zakonzervovanou uvnitř prvních třetin druhé a třetí minuty, která mi přijde zbytečně předšvihnutá před ostatní nástroje, jelikož pak zbytečně vynikají jisté nedokonalé nuance, nemám výtek.

Jestli byste na téhle desce hledali poslední archeologické zbytky post-rocku, prog metalu, HC a jiných experimentálních tendencí z minulosti NEUROTIC MACHINERY, které byste očekávali jako fanoušci alb „Cognitive Dissonance“ nebo „Causality Principle“, je to právě čtvrtá píseň „Uprising“ u níž můžete zvesela kopat a oprašovat kartáčkem na zuby jednotlivé stavební kameny, na nichž byla kompozice vystavěna. Tohle nejsou ti „Neurotici“ – uzurpovači z první písně alba, tohle jsou „Neurotici“ poté, co najedou endorfiny a jemnější vibrace metalu vniknou do rozehřátého svalstva připraveného na pořádný tanec v moshpitu.

Osobně mě baví nejméně, protože o co je ochuzena o atmosféru, o to víc je určena k hopsání. A tím z konceptu alba trochu vybočuje.

Melodické ukolébavky Neurotici nevedou, ale něco, co se dá nazývat baladou, se přesto najde. Je to melodický kousek „Beneath the Sun“, death metalová romanticky laděná poezie místy připomínající tvorbu POSTCARDS FROM ARKHAM. Tento feeling je trochu zbytečný, působí v písni jako pěst na oko. Rozumím nicméně tomu, že přechody z veselejších poloh do těch zoufalejších jsou pak více dramatické a melancholičtěji vyznívající. S djentovými záseky a mollově posazeným kytarovým sólem se scenérie se sluncem na obzoru zakaluje a s ní i veškeré city.

Vracíme se zpátky do tmy. „What Remains“ má velmi příjemně propracovaný kytarový vzorek a pořádný vokálový nárazník. Začíná jako další diskotékový hit pro metly, než se přelije vší silou přes uši a naplní je strukturovanou, na změny rytmu a důrazy zajímavou záležitost. Hutný zvuk v rovnováze s ponurým výrazem vykreslují ideální dojem atmosféry zaštítěným názvem alba „Nocturnal Misery“, čímž jej skvěle reprezentuje.

Ve snivé krajině mizérie ještě zůstaneme o něco déle, a to díky „Universe“. Ve své předehře přináší závan orientálního klidu, světla a tepla. (Zajímavé je se zde zaměřit na to, co dělá Martin za bicími.) Klamavé vábení rychle vyprchává a je před Vámi rozpolcená a rozhněvaná hudba, doprovodnými texty podtrhující hluboká fakta a uvědomění o lidské existenci a zbytečnosti času jak ho lidstvo chápe. Naléhavý filosofický monolog udržuje ráz a sílu až do konce. Plusem je rozhodně vrstvení i použití vysokého skřípotu druhotného vokálu.

Mnoho kapel se dnes snaží dosáhnout vysoce hodnocených technických kvalit (zvláště při hře naživo), jakými oplývají například američtí FALLUJAH. A mnozí, i technicky zdatní umělci v tomto stylu hraní nakonec nevynikli a vylámali si zuby. Nevím, zda to byl u kusu „Empty“ záměr, nebo jen čistá náhoda vyznění, ale je tak báječné takový styl hry a bombastický zvuk slyšet z prostředí českých luhů, hájů a lesů! Společně se závěrečnou „Deceit“ si troufám vyslovit, že toto zcela přepisuje pojem „český death metal“. Rozhodně je to tím nejtvrdším a nejlepším, co jsem kdy z dílny NEUROTIC MACHINERY slyšela.