NUG – Alter Ego

Ukrajinská pětice NUG založená v roce 2017 je energickou syntézou zvuku THE OCEAN, IN MOURNING, ISIS a GAEREA. Jejich právě publikované „Alter Ego“ je prvním plnohodnotným albem a už výše zmíněným velikánům šlapou na paty. Jsou náladoví, atmosféričtí a dobře sehraní perfekcionisti. Ať už klouzají mezi tóny, nebo si hrají s matematickou přesností, pořád jedou podle pravítka a plánu.
Již na první pohled mají něco společného s portugalskou GAEREA, když srovnáte cover jejich letošního alba „Limbo“ od umělce Elirana Kantora a cover alba NUG od malířky Mateja Jovbak. Je zde jistá spojitost mezi ztvárněním emocí a důrazem na člověka, ale také ve zvolené paletě barev a jejich aplikaci. A tak, když dojde na poslech této žhavé novinky, nelze se divit, že ani zvuk nebude padat jako jablko daleko od stromu.
Čím více se prokousáváte novým materiálem, tím je jejich tvorba více kvalitní, kreativní a návyková. Kombinují různé polohy a styly vokálů, včetně harshe, death metalu, coru a melodického zpěvu v podkresu. Kytary hrají často hodně corově s djentovými zářezy. Přesto zachovávají dostatek prostoru pro ambient a atmosférické jádro s melancholickými melodiemi, které občas celý masív energie zastaví a rozprostře do stojatých vod, kde se ani stéblo nepohne.

Tuto vyváženost doplňují kladnými body za cit pro gradaci a počkání si na správný moment, kdy pak na posluchače udeří se vší silou. Plus nesmíme zapomenout započítat dobrou práci akčního a nápaditého baskytaristy Bogdana (jehož práce v začátku „Radiance“ rozproudí krev v žilách i studeným hudebním čumákům), jemný cit Jevgena za bicími, který dokáže okořenit výrazově odlišné a někdy nesourodé pasáže, a útrpné lkaní kláves z pod rukou Jurije, který se nesnaží přebít kytary, spíše jen citlivě komponuje mezi silné riffy a projevy ostatních hráčů.

Každý začátek má své „ale“ a toto album není výjimkou. V drobných detailech, mixáži i provedení zde můžete najít nedotaženosti a občas příliš dlouhé a neurčité plácání se na místě.

„Psyche“ působí jako kapitola vytržená z dobrodružné knížky. Trochu připomíná druhý díl „Pána Prstenů“, kde se stále něco hýbe a mění, ale ve výsledku vznikne jen směsice divných pocitů a ztráty směru cesty. Je zároveň nejkratším příspěvkem a na těch dvou a půl minutách hlavně prezentuje spojení deathového projevu a sóla el. kytar. Je to také první věc, jejíž existenci při poslechu zapomenete (snad až na kytarové sólo), a jakmile si album pustíte znovu, budete se divit, kde se to vzalo. Zkrátka jen přejde přes vás bez zanechání emoční stopy.

První písní představenou světu na sociálních sítích byla „Beast“. Ta sice nabízí barvitou škálu dojmů a představuje na sedmi a půl minutách různé polohy jejich tvorby, jenže štěkavý, brutální vokál na začátku by si zasloužil ještě jeden pokus nahrávání, aby se více tématicky sladil s následným melancholickým a citlivým zpěvem mužského a výjimečně i ženského vokálu. Chápu, že chtěli podtrhnout kontrast animálního aspektu, jenže výrazný deathový hlas slyšíme i v dalších minutách a tato barva zde sedí daleko lépe.

Malým futuristickým pádem do hlubin stísněnosti mezi probíjející elektronické impulzy evokuje intro „The Birth“. Pokud zrození bereme z duchovního hlediska jako procházení tunelem ze záhrobí do nového těla na oslepující světlo, pak tomu akustická hudba plně odpovídá. Jestli spíš zvolíme antropologické a biologické hledisko a představíme si ve zrychleném přenosu dělení buněk a prenatální vývoj lidského organismu, i k této vizi je „The Birth“ dokonalým soundtrackem.

Jemná a vibrující „Eleven“ je plná činelového tepání, vysokých klouzavých tónů připomínajících zpěv velryb, a po rozjezdu i bohužel poněkud umírněnější až nudnější deathovové klasiky s opakovanými jednoduchými riffy a klávesovým atmosférickým podkresem. Naštěstí se druhá polovina změní k nepoznání a nabídne mnohem větší kontrasty, temnější náladu i ponurejší hru nástrojů. „Eleven“ je více death/doomová záležitost opakující fungující vzorce a pravděpodobně její název budete také často zapomínat.

Mezi favority alba řadím „Shores“, „Dorian“ a píseň „Radiance“, a to pro příjemné melodie a perfektní koordinaci progu a deathmetalu s výživnou dávkou hyperaktivní baskytar. Živě a pozitivně působí „Shores“. Srší progovou a djentovou hravostí, upřednostňuje kytary před vokály a tlačí tempo kupředu. Melodická jednoduchá linka tvoří hlavní páteř. Téma se pak dělí na svižnější a oddechové části. Ty na sebe příjemně navazují, až vygradují s výrazným zakončením v mohutném nájezdu kytar a tvrdého vokálu.

Začátky „Dorian“ jsou těžké a bahnité – je těžké v něm zprvu hledat kouzlo, když nabízí jen surovou neopracovanou rudu, tvrdé údery do nástrojů, atmosféru lámajících se kostí a hluboký řev. Nekomfortní tóny stísňují a barví náladu do temně rudé. Na chvíli dokonce jakoby nástroje vypadnou zcela ze hry. Pokus o vystižení silného motivu je hmatatelný. Obměna tvrdosti za ambientní melancholii v instrumentální mezihře Dorianovi nicméně svědčí, protože se díky tomu otevřel prostor pro vnímání skladby jako obsáhlého progového kusu, kde jsou poloprázdné pasáže více méně tolerovány. Na sedmi minutách prezentují různorodost stylů i nálad, ale to, co předvádějí v závěru šesté minuty, dokáže posadit na zadek. Chvilku se tváří jako brutálně zmlácená GAEREA, pak slyším staré dobré CANNIBAL CORPSE. Rozvrácenost obrazu Doriana je zde evidentní.

Půvabná „Radiance“ dokazuje, že si pánové nesedí na uších a nejde jim jen o tvrdý metalový výraz a zamračená čela na společných fotografiích. Spolupráce baskytary a elektrické kytary je zde ukázková. Jedna podporuje potenciál té druhé, aniž by si překáželi. Plynule posouvá děj a neustále nabízí něco nového a svěžího. Obměna výrazných a mírných pasáží dává písni šmrnc a energetický boost.

„Night Shine“ představuje táhlý death metalový melodický kousek, který by mohl na koncertě mírně uspávat navzdory ztvárněné poetice. Ve druhé třetině se začne něco mírně dít v kanonickém riffu kytar. přesto připomíná dojezd rozjeté parní lokomotivy na výpary. Nejsem si jistá, jakou myšlenku vyústění alba má závěrečná píseň nést. Rozplývá se mezi syntetickými sci-fi zvuky a signály z kosmu. Když si vezmeme příjemný a naturální zvuk začátku písně, je to vcelku solidní kontrast a skok od Země k Marsu

Ve výsledku „Alter Ego“ předvádí vydařený rozkol mezi kráskou a zvířetem, brutalitou a jemností. Expresivně prezentuje dualitu lidstva a vyváženost „černé“ i „bílé“ v lidské mysli. Technicky NUG téměř není co vytknout a energie živě přetéká přes poměrně volněji zvolenou délku písní. Aspirují na mistry skoku mezi ambientní citlivostí a tvrdostí metalu. A tak trochu tuším, že naživo to bude pecka!