PULL DOWN THE SUN – Of Valleys and Mountains

Nespornou výhodou dnešních mladých hudebníků je vliv, pod kterým se hudebně formují. Nespočet geniálních muzikantů skrze nejrůznější styly a odnože nejen metalu dokážou zasáhnout kreativní mysl včas a urychlují procitnutí, co vlastně chtějí začínající kapely hrát, co je jim zvukově a stylem nejbližší a co vše lze s nástrojem zvládnout. Kytary nejsou na Zemi první den, ale musíme si přiznat, že od doby Youtube a jiných celosvětově navštěvovaných stránek, se kvalita a kvantita v hudební sféře neskutečně projevila.
Jednou z kapel, které měly štěstí na správné vzory, díky kterým rychle vyladili definici svého zvuku, jsou i novozélandští PULL DOWN THE SUN, dohromady fungující od roku 2014. Když jsem poprvé slyšela stejnojmennou a titulní píseň k jejich vůbec prvnímu albu „Of Valleys and Mountains”, zaskočilo mě, jak bezvadně a svěže může znít kombinace stylu THE OCEAN, GOJIRA, ISIS, a ROSETTA. Navíc, když celá práce projde masteringem Forrestera Savella (KARNIVOOL, SIKTH, TWELVE FOOT NINJA). Rukou k dílu přispěl i hostující Sebastian Svalland (LETTERS FROM THE COLONY, PAIN, TILL LINDEMANN), Rob Reynolds (DRXNES) a Luke Finlay (OMERTA, HELGORITHMS).

Trojice Koert, Jason a Stefan to vzali trochu po svém a dali dohromady rovnou plnohodnotné album se zajímavým konceptem, které shromažďuje příběhy předávané z generace na generaci ze starověkého Nového Zélandu, tehdy s lokálním názvem „Aotearoa”- země dlouhého bílého oblaku. Maorské předky se rozhodli uctít nekompromisní hudbou, moderním groovy metalem, a síla jejich víry, mentality i poetiky jde cítit naskrz.
Atmosférickými příběhy provádí melodický zpěv a detaily vykreslují kytarové linky. Album otevírá krátká instrumentálka „Aka”, ale fakticky začíná a zároveň končí tlukotem lidského srdce a zvukem nativní flétny. Rychle pochopíte, že to bije jednotné srdce celého lidu Māori. „Aka” je Māorský výraz pro kořeny – je zde reference na pletené provazy, se kterými hrdinové národních příběhů – Māui a jeho bratři, zpomalili Slunce, aby lid měl více času na práci, přípravu jídla a odpočinek. Barvitost a celkový dojem z provedení se s každým poslechem nabaluje a roste. Místy zaslechnete klávesy v rozjímavých, ambientnějších pasážích „Tūrehu” nebo „Kēhua”. Ve „Whare Ra” se roztrhne pytel s progovými/sludge prvky a „Weta” je pro změnu nejvíce metal-corová nálož vybízející k pořádné podpódiové mele. Pulzující energii alba drží tak-tak pohromadě jen jeho obal, protože tenhle zvuk se velmi živě hýbe a s vámi to bude hýbat také.

Taková „Utu” pracuje jako neúnavné pneumatické kladivo a s každým úderem se pohnou i vaše krční obratle. Deathový vokál nastavený na monotónním kanále funguje jen jako doplněk, protože se jedná o jasně pařící věc ponurého zvuku a tvrdého jádra postavené na mohutném zvuku strun, kde umělecké ztvárnění ustupuje tentokrát bokem. Přesto vás mile překvapí čilé kytarové sólo.

Opakem „Utu” je instrumentální „Kēhua”, kde si naopak obě kytary daly záležet na motivu a provedení do posledního taktu. A skutečně, vokálu v ní nebylo třeba. Kdo si z hlavy vzpomene na meditativní dlouhé kytarovky Devina Townsenda, tady si přijde na své. Příjemně oddechový start a snivá atmosféra se vyvíjí a graduje až do dechberoucího finále. Podobně je na tom i melancholická rádiovka s jednoduchými a zpěvnými refrény „Ngaro”. Tu ozvláštnili jemnější ženskou vokální linkou. Tentokrát vsadili na post-rockové kytary a typický vzorec oblíbenosti, ale nebudu je za to pranýřovat, zní to dobře a neuměle.
Kdo by si chtěl rozšířit hudební knihovničku, která je obsahem blízká zmiňovaným THE OCEAN, Koert má nejen velmi podobnou barvu hlasu ve srovnání s Loïcem Rossettim, ale umí se i skvěle opřít do kytar a podrtit struny těžkým metalem. Když dojde na čistý zpěv, vnímáte sice, že se hlasivky ještě budou během tour vyvíjet do plné formy, ale už je to tam a dobře to k ostatnímu pasuje. Minimálně taková „Salt of the Earth” a „Of Valleys and Mountains” přesně stylově zapadá do aktuálního stylu THE OCEAN „Phanerozoic II: Mesozoic | Cenozoic” nebo staršího „Pelagial”, takže pokud si potrpíte na humory, strčte známým do playlistu progresivních Němců tuhle maličkost a možná se od nich dozvíte, že ty nové singly zní fakt hodně dobře.

Novozélandský „must have” je chameleonem, o kterém ještě hodně uslyšíme a od kterého ještě doufám hodně uslyšíme. Zatím se stále zahřívají a album „Of Valleys and Mountains” není jejich vrcholem, teprve míří nahoru. Kusy „Inoi” nebo „Whare Ra” velmi připomínají začátky velkých metalových a post-rockových těles, například také zápal francouzů GOJIRA, ale s takovým feelingem depresivního death/doomu a tíhou slzdge, který je bližší tvorbě ROSETTA. Zajímavé riffy, tepající rytmika a neotřelé melodické linky dohromady staví velmi kvalitní obsah, no, a že je to jejich prvotina, tak to klobouk dolů.