FREE RETURN TRAJECTORY

Podobu Vesmíru mají lidé obecně spojenou s nekonečnou tmou. Mnohem blíže je tomu pravý opak: bezbřehý prostor plný světla, barev a třpytu. Hudební scéna se nechává prostorem kolem planety Země hluboce inspirovat a mnohdy jej oslavuje – nezapomeňme, že první hudbou byla hudba sfér. Bez posluchačů by ale vyzněla a pozbyla významu komunikace.

Mnoho muzikantů se dnes hlásí k žánru space-rocku a space-metalu. V poslední době dokázalo brilantně vystihnout atmosféru rozpínající se intergalaktické krásy polská kapela FREE RETURN TRAJECTORY, kteří vyšli ven se stejnojmenným EP letos v březnu. Instrumentální post-rock plný ambientních, efektně elektronických rytmů, se jako mléčná dráha rozpíná po obzoru kam až oko dohlédne. Stačí zaklonit hlavu, otevřít oči a otáčet se kolem vlastní osy –  Vesmír Vás obklopí a nasaje, stejně jako jejich EP.

S působivým artworkem Aleksandry Krzemień známé čočkové galaxie „Centaurus A/NGC 5128“ na přebalu a šesti krátkostopážními skladbami na disku sestavili velmi slibný muzikální počin tohoto roku. Na první EP vlastní výroby, včetně doprovodných animací a prááce se synthy a mixáží – velmi dobrý výsledek! Dvojice Michael Eple a Jack von Bøker, dříve také členové podílející se na polské prog-rockové SUBLUNAR, si zaslouží potlesk.

Během „Light echo“ vplujete do kosmu odděleni od mateřské lodi a falešného bezpečí a se zatajeným dechem vnímáte nový prostor, kde neexistuje ani nahoře, ani dole. „Starburst“ je velká světelná show s oslnivou paletou odstínů, které výboje energie doprovázejí. Nejdynamičtější část alba „Planet of the Ants“ otevírá hru progresivnímu rocku. Jak návykově vplouvá tempem zrychleného tepu do uší, s blánou ušních bubínků pomalu začíná pulzovat celé vaše tělo až dojde k synchronizaci. Jakmile kytarové smyčky naberou na intenzitě, tělo se poddává tanci a transu. Ten pozvolna opustíte s koncem skladby a začátkem „Descent“ se z transu proberete úplně. Nebo se to tak na první pohled alespoň jeví, než začnete pochybovat o pravosti bytí v jediném čase a prostoru. Dimenzemi lze náhle proplouvat, čas se láme za světlem a tělo je jen shlukem buněk, kde jedna za druhou kopíruje pohyb těch dalších, aniž by věděly, že vzájemně drží tvar člověka.
„Descent“ je mystická, uvolněná a ambientní fáze před pravým úpadkem do „Meaningless Time“, tichého kontrastu mezi zdrojem energie a časem, kdy je již rozptýlena a ztratila na tempu i své síle.

Závěrečná  „Black Hole Era“ na pouhých dvou a půl minutách dokáže s charakteristickými rysy dobře stavěného filmového soundtracku proměnit situaci z vize chladné, krásné a tajuplné hudby s orientálními podtóny, v melodii zcela nepodchytitelné vyšší síly, která plně ovládá Vás a ne naopak. Pohlcující kolos je jako žolík v kartách, mění vše, co zde bylo, nehraje podle pravidel a nikdo neví, co se stane, když jej použijete – dokud to neuděláte. A přesně takové je závěrečné outro: silné, gradující, tak trochu děsivé – jistě, ale výjimečné.